JAPONSKÉ HAIKU

1. října 2010 v 19:03 | Moni |  Japonsko
Duchovní zdroje haiku je třeba hledat v pevně zakotveném šintoistickém bytí ve světě, v hlubokém souzvuku přírodního člověka s bližními tvory. Stará japonština nerozlišuje mezi "věcí" a živou bytostí, všechno je mono, ať je to skála, vodopád, brouk či člověk.

Nic není ničemu nadřazeno či podřízeno a celá osnova života je posvátná: "Nezabíjej mouchu, nevidíš, jak spíná ruičky, jak prosí?" Kdyby Issova dojemná sympatie s hmyzem byla jen pózou romantického básníka, nemohla by být tak absolutně přesvědčivá, maximální zkratka a formální prostota haiku okamžitě zvětší a podtrhne sebemenší faleš a každý vylhaný tón.

Pár příkladů:

Zenový filosof - estét
BAŠO

Do staré tůně
skočila žába
žbluňk


Sněm samurajů
slova ostrá
jak čerstvá ředkev


Letní trávy-
zašlých bojovníků sen


Bílou chryzantému
pozvedáš k oku
a nikde ani smítko


V stmívání nad mořem
bílý záblesk
výkřik divoké kachny


Na větrem odrané haluzi
krčí se havran
podzim je pryč

Boží člověk
ISSA

Plesk plesk
na květy padají
koňské kobližky


Pod rozkvetlou sakurou
bodl mě komár
a já nadávám i květům


V očích vážky
se zrcadlí
vzdálené hory


Pár much a já
toť celá domácnost
v téhle skromné chýši


Nezabíjej mouchu
nevidíš, jak spíná ručičky
jak prosí?


Všechny ukázky jsou z knížky Pár much a já: Malý výběr z japonských haiku
přeložil Antonín Líman
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama