Listopad 2010

Bez vloček není zima

16. listopadu 2010 v 22:07 | Moni
Špatně se píše o něčem co na vlastní oči nevidím, přesto se o to pokusím.
Nuže určitě všichni znáte ten šťastný pohled dětských očí na první vločky za oknem a musím se přiznat, že já ho mám rok co rok pořád dokola.

Než spadnou první vločky je jen mokro a pochmourno. Kdo má asi v takovém počasí mít dobrou náladu, jesně že nikdo! Jasně že je spousty možností kdy a kde spatřit nebo pocítit první vločky, ale určitě nejkrásnější to bude venku a nebo v teple domova. Dívat se na hořící svíčky za oknem, koukat ven a najednou...dešť?...ne, jen malé bílé nic, které se pomalu snáší dolů. Říkám malé nic? Jistě že to tak nemyslím ve skutečnosti nás to malé, ve světě nepodstatné nic, potěší ba spíš přímo nadchne a vtáhne do dobré nálady. Ať už máme sebevětší problémy či starosti minimálně na pár chvil se zastaví čas a my jen přemýšlíme kam vločka dopadne...

Brát vločku jako zmrzlou vodu padající atmosférou k zemi je abych tak řekla přímo barbarství. Nejsem žádný poét, ale ani nachvíli se nezastavit a nepřemýšlet nad krásou zimní nálady je trestuhodné.

K vločkám se vrátím až jich bude plné město, až vytvoří pravou sváteční atmosféru.
Nezapomeňte: Není-li v zimě sněhu, nebude v létě hub. (A to by byla škoda )

Samurajové

16. listopadu 2010 v 21:26 | Moni |  Japonsko

Samurajové obecně


Samuraj je středověký japonský bojovník, známý především svojí oddaností.

Samurajovébyli bojovníky, sloužícími císaři nebo prostě svému pánu. V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolenní, případně i želudek).

Samurajové byli cvišeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli samurajové posíláni na místa plná strachu, která museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

Pro samuraje byla vždy nejdůležitější čest. Například v boji bylo pro samuraje nejhorší nezemřít, ale padnout do zajetí. Takový samuraj vždy radši požádal věznitele, aby si mohl vzít život a provést tradiční seppuku (známější je neslušné označení harakiri).

Samurajové byli také velmi " urážliví ". Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, je to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.

Z bojového umění samurajů dodnes přetvalo mnoho škol takových umění, např. iaidó nebo kendó, neboli česky - cesta meče.

samurai templar

Návod jak být o něco šťastnější ;-)

2. listopadu 2010 v 21:29 | Moni
Řešíte školu, rodiče, sourozence, počasí, přátele? Neřešte! Dám příklad... Například jetě nedávno jsem řešila známky ve škole, jak jsem se odprostila od nervů? No...za prvé uvědomte si, co je pro vás důležité, ale opravdu důležité a věřte mi, známky to nejsou. Jen si tím užíráte čas na zábavu, koníčky a na cokoli čím se potěšíte. Vykašlete se na test z předmětu který absolutně nesnášíte, nesnášíte profesora, předmět a hlavně učení na něj. Netvrdím, že to musí být zrovna čtvrtletní nebo pololetní test to bych moc nedoporučovala jestli nechcete propadnout, ale nějaký mezitestík? Proč ne? No a když už se vám tohle povede neseďte u počítače, ale jděte ven s přáteli, kreslete, malujte, navlíkejte korálky, stavějte prototypy autíček,...to je mi jedno, ale naztraťte čas u téhle moderní vymoženosti, která se nazývá internet.

Za druhé, pomáhejte. Stačí když umyjete doma nádobí, vyžehlíte, pomůžete sousedovi/sousedce s úkoly, namasírujete mámě záda když přijde unavená z práce nebo něco podobného. Myslíte si, že je to blbost? No upřímě, taky sem si to říkala, proto jsem to nikdy nedělala. Navenek se to nijak neprojeví, možná jen slovem "díky", ale vaše duše to potřebuje. Jestli v to nevěříte proč vlastně tohle čtete? No, zeptejte se sami sebe, není tak lehké odpovědět co?

No a za třetí, jestli jste u prvního budu vynechali tu procházku ven, tak to udělejte teď, protože pak to všechno ztratí smysl. Netvrdím, že musíte jít sportovat - na brusle , na kolo -, ale vyjděte si třeba jen do parku, sedněte si na lavičku, vemte si svojí oblíbenou knížku a začněte si číst nebo jen pozorujte lidi kolem, vemte si mp3 a poslouchejte, nechte volně proudit své myšlenky, svoji fantazii.
Ti co to udělali už u prvního bodu, no...zopakujte to, ale jinak než předtím.

A když tímhle projdete, budete o něco šťastnější, možná jen nepatrně, možná se vám bude zdát, že vůbec. Samozřejmě, když v to nebudete věřit nijak vám to nepomůže, ale když ano...to už nechám na vás.

broken memories

Myšlenková samospoušť

2. listopadu 2010 v 21:13 | Moni
Už jste někdy o něčem přemýšleli až nezdravě dlouho? Já zrovna dneska, každý pohled, každé slovo ve mě vyvolalo myšlenky o věcech navzájem tak různých a zárověň tak propojených, až mě z toho mrazilo.
Pak jsem se rozhodla, že každou myšlenku, která se toho týká hned na počátku zavrhnu. Naivně jsem předpokládala, že to bude snadné. Snažila jsem se roptýlit i učením a to už je co říct. Ale nepomohlo nic, ještě teď na to myslím.
A pocity? Smíšené...cítím se tak strašně unavená, smutná, zrazená, zklamaná a přesto...cítím štěstí.
Je to normální? Těžko říct...navenek čilá, plná energie a optimismu, ale přesto uvnitř jsem jako sklenice...zpola prázdná, zpola plná...

Je hloupost myslet na minulost. Je hloupost myslet na budoucnost. Tak mám snad myslet na přítomnost? To přeci nejde, tou žiji. Nejlepší je nemyslet na nic...ale dokážu to vůbec? Ne...dokáže to vůbec někdo? Nevím, a zjišťovat to nebudu. Poslední dobou myslím jen na jedno, nebo snad...ale ne to je nesmysl...